Tisíc a jedna noc

Právě teď a právě v tuto chvíli mu to přišlo téměř pohádkové. Už jen proto, že si uvědomil, že noční obloha čistší už být nemůže a tak viděl Mléčnou dráhu v celé své neskutečné majestátnosti. Ke všemu měl tu možnost na rozdíl od svých dávných předků chápat celé její proporce a pokud chtěl opravdu ustrnout v úžasu, zasadil jí do kontextu okolního vesmíru. Pak mu přišla vlastní existence ještě méně, než zcela bezvýznamná a tak veškerá starost a chmury, které by se mohly do mozku přikrást jednoduše zmizely.
A on si ještě pamatoval zaprášenou atmosféru a to, čemu se tehdy říkalo ‚světelný smog‘, takže proto vlastně i nyní seděl na bobku, s dýmkou mezi zuby, v hadrech vyznavačů islámu na vrcholku nejvyšší věže křesťanského kostela a pozoroval město duchů pod sebou, jestli se někde náhodou neobjeví nějaký záblesk, který prozradí někoho živého kolem. Bylo by to překvapení, protože čas pro něj neměl příliš význam, ale troufal si říct, že otevřené světlo neviděl ve všech těch stavbách pod sebou už celé roky. A to zde kdysi žilo téměř deset tisíc lidí…
Nedivil se tomu, protože všeho byl součástí a už se narodil do – jak bylo tehdy neustále zmiňováno, aby se člověk zbavil své zodpovědnosti – důsledků vleklého a destruktivního sucha, takže právě tehdy při jeho narození symbolicky vyschlo Labe a pokles spodních vod byl takový, že zemědělství v celé pánvi vytvořené kdysi touto řekou skončilo. Definitivně a nevratně, což mělo pochopitelně dopad na zaměstnanost tohoto města. Přesto zde byly ještě technologické provozy a různé společnosti vyrábějící díly k vozům, takže přetlak dostupných pracovníků srazil mzdy na kritické minimum, což ale stačilo jen na prodloužení agónie o několik let, než i tyto provozy pochopily, že náklady na údržbu, redukci teplot v prostředí a vzdalující se subdodavatelé nejsou prostě dlouhodobě udržitelné. A tak v jeho dětství odstartoval trend jakékoli nemožnosti regionálně pracovat. Což pochopitelně spustilo primárně migraci mladých.
Průměrný věk městské populace stoupl o třetinu za deset let, což prostě signalizovalo přítomnost prakticky již jen zralých a starých, takže město se počalo dostávat do takových problémů, že se nenašel nikdo ochotný angažovat se veřejné správě a tak město v jeho pubertě získalo státní správu formou vzdáleného úředníka, který do města dojížděl jen sporadicky a se stále klesající frekvencí dle toho, jak rostly celostátní problémy, první války o výšiny a vůbec prostě nastával rozklad celé společnosti, což ale v té době nikomu nepřišlo jakkoli možné. Dokud show pokračuje, tak divák v konec nevěří. A ta tehdy skutečně rostla, takže veškeré dění se postupně přesouvalo do nadmořských výšek nad šest set metrů, takže svět pod šest set metrů nad mořem se stal neviditelný a takovým tichým mementem skutečných dopadů sucha. Dezertifikace prostředí se tomu tehdy říkalo.
Nakonec počali odcházet i ti středního věku a zůstávali jen staří, kdy tehdy došlo k rabování a ozbrojeným útokům, protože město ztratilo jakékoli pořádkové sbory, nebo aktivní hasiče. Skončila i lékařská péče, kterou nakonec provozovali jen starci s předchozími zkušenostmi. A právě tehdy zemřel jeho otec na jinak banální průstřel tkáně, ale amatérsky ošetřená rána a tvrdohlavá povaha muže vyvolaly nakonec sepsi takovou, že upadl do šoku a zemřel. Dopad na matku byl obrovský a myslet na to nechtěl. Ve velmi krátkém čase propadla hlubokému alkoholismu, kdy samotný alkohol si opatřovala krajně nechutnými způsoby v domácnostech starých mužů, takže byla to pro něj jedna z největších bolestí v životě, když jí našel bez života… Pamatoval si totiž jaká byla před tím. Přesto jí pohřbil bez viditelného žalu, protože rozum mu suše říkal, že na této kariéře usilovně pracovala. A sám si myslí, že někde tam získal zkušenost jak opravdu intenzivně bolí přijít o někoho blízkého, což v něm vyvolalo strach blízké si tvořit.
Ve městě nakonec zůstávalo naprosté minimum mladých a na původních deset tisíc obyvatel šlo asi jen o jedenáct lidí pod dvacet. Znali se všichni a protože nad jejich hlavami hučel pudový strach z budoucnosti, snažili se podvědomě párovat a plodit, což ale sebou vzhledem k nepoměru – protože víc bylo chlapců – neslo i malou vlnku žárlivého násilí mezi nimi posledními a tak zde nakonec zůstalo jen šest lidí pod dvacet, z čehož byly čtyři dívky a dva chlapci, kdy ten druhý, Ervín, ten se prostě měl narodit jako děvče. Byl až příliš ženský. Takže tato situace z něj udělala místního playboje umírajícího světa, což sice zúročil po pohlavní stránce a když se nakonec stěhovaly pryč i ty jeho poslední vrstevnice, tak jim možná nechal něco svého sebou, ale cit, ten skutečný intenzivní, živočišně majetnický cit ve smyslu, že k sobě dva lidé patří, ten prostě nepocítil. Doba byla moc intenzivní, on byl moc poznamenaný a ženy příliš přístupné díky tomu jak se bály toho v čem samy žijí.
A přesto se tehdy neměli prostě špatně. Oni mladí, protože ve městě zůstávalo obsazeno snad už jen pod čtyři sta domů, kde bydleli starci...se zásobami. Takže za pomoc a různé práce, které už nezvládli, mohlo se těchto pár mladých dostat k téměř luxusnímu životu, protože byli to oni, ti mladí, kdo si svou klientelu vybíral. Těm ostatním pak pomáhali jen o něco mladší a schopnější než byli ti, kterým bylo pomáháno.
Ono totiž nebylo kam se stěhovat. Populace kontinentů se stahovaly do vyšších nadmořských výšek i v ostatních státech kolem a nesly sebou tu předchozí klasiku společenského rozkastování, takže bohatí si mohli v kopcích vytyčit ohromné parcely, kde pak stavěly své domy zadními částmi zapuštěnými v zemi a chudým zbyly slumy balancující často na šikmém, kamenném podkladě, kterým vlastně soustavně hrozila lavina. Paradoxně někdy i ze sněhu na samotných vrcholech, ale jinak ta kamenná ze sesuvů rozhodně a stále. Internetu se svět už odmítal jakkoli vzdát, takže ovládací centra satelitů zajišťujících datový přenos se stěhovala do vyšších poloh společně s nimi a přístup z opuštěných oblastí do sítě byl bezplatný, protože mnoho rodin, vlastně většina z nich nechala své předky v nížinách. Zpravidla díky vzájemné shodě, kdy mladí předstírali, že by stařečka vzali sebou do výšin a ten jim falešně sděloval, že on už to dožije tam, kde je zvyklý. Byla to pokrytecká hra, jak se zbavit neperspektivní a ve zmenšujícím se životním prostoru i velmi nákladné zátěže, a hrála se globálně, byť nějaké procento výjimek jako vždy existovalo. Tedy i řada starců se dostala z nížin do výšin, stejně jako řada mladých prostě neodešla – dokud měla kolem sebe alespoň nějaký partnerský výběr a nebo měla samotářské sklony jako on.
On, téměř padesátník, který už desítky let vypadal stále stejně, protože vedro a slunce ho vysušilo do podoby velmi tmavé, vrásčité mumie – jak o sobě rád smýšlel, která ale skutečně uměla překvapit svou šlachovitostí, houževnatostí a sebekontrolou. Z dětství mu zůstaly jen ty šedé oči narozeného blonďáka. V noci nebyl téměř vidět, protože už stejně tak desítky let nenosil nic jiného, než volná, sytě černá roucha jakkoli neomezující v pohybu, protože nebyl hlupák. A tak dávno věděl, že problémem není vedro, na nějž se lze adaptovat. Problémem je ultrafialové záření, na nějž se přizpůsobit nelze a které prostě zabíjí. Takže proto chodí beduíni v poušti v černé: chrání se před rakovinou a to lze jen černou barvou, která ho pohlcuje. Volky nevolky se dostal i k tomu turbanu, protože měl nejprve klasické, černé kapuce jak křesťanský mnich, ale věčným prolézáním všelijakých překážek, sutin a sklepů postupně o všechny přišel. Takže i když se je pokoušel kdysi amatérsky sešít, rozpadaly se stále víc a víc. Proto mu nakonec nezbylo, než omotávat si hlavu černou látkou. Což postupně dovedl do stavu, že mu skutečně držela, neuvolňovala se a konečně jí mohl použít i jako uzel pro nashromážděné věci, když se už na to místo nehodlal vracet, ale to musel počkat nejprve na noc. Slunci samotnému nic nevyčítal, to planetu nevnímalo a nedělalo nic proti ní. Naopak k němu měl respekt. Přesto ho měl neustále na zřeteli jako něco, co mu může nechtíc ublížit svou velikostí a zářením, takže se přímému světlu vyhýbal už pudově, byť někdy nebylo zbytí se mu vystavit.
Samozřejmě, že miloval zimu, kdy na jejím vrcholu bylo týdny i pod třicet stupňů. To bylo období, kdy se po otevřeném prostoru pohyboval nejvíc. Ale víc než polovinu roku bylo přes čtyřicet, kdy vrchol léta pravidelně překračoval padesát a tam už to pro něj bylo skutečně nebezpečné, protože se nenarodil s intenzivním pigmentem jako adaptovaní. Byl prostě původem běloch, jemuž se takto neříká jen tak pro nic za nic.
Tisíc a jedna noc, vybavilo se mu náhle, takže to musel vidět někde na internetu. Stále hleděl k úžasně zajímavému, nočnímu nebi a dřepící na patách svíral své paže pod koleny, protože dýmka se pomalu blížila ke svému konci. Jeho noční hlídka. Z výšky osmdesáti metrů a z dávné dominanty živého města, které sucho a porodnost dočista vyhladila. A jen on sám, tady a teď viděl tu symboliku sbíhajících se jevů, protože tak jak už historicky klesala porodnost a upadala populace, tak rostla mrtvá zem se suchem, které ve středech kontinentů zabíralo už přes šedesát procent rozlohy, takže ty tenčící se zbytky dřívějších počtů v dekádách let šplhaly vzhůru k vrcholkům, kde nějaký život ještě zůstal. Takže viděl ten obraz, jak jednou na nejvyšších vrcholech planety stojí vždy jen jeden, ten lokálně poslední člověk a čeká, až se hladina smrti z nížin zvedne až k němu. Jenže on astronomii miloval, takže věděl, že bez života je přirozené. Proto to neviděl za temný konec. Ale jen za něco jako návrat k vyšší přirozenosti, za vyčerpání anomálie mezi dvěma planetami, které už od počátku nabízely možnost vybrat si ze scénářů pro Zemi samotnou. Buď skleník s obrovským tlakem a teplotou jako na Venuši, nebo suché a mrtvé místo jako na Marsu. Tenhle boj o budoucnost se však teprve bude hrát, až zmizí i poslední člověk. Zatím k tomu jen směřovali…
Otočil dýmku a vyklepal popel. Věděl, že ho letos čeká cesta do nepříliš vzdálené Kutné Hory, kde v samotném centru ještě nějaký život zbyl, protože se tam uměle drželo prostředí pro všechno to nelegální a násilné, takže to místo mělo aktivní spoje na vysoké nadmořské výšky. To ho však nezajímalo. Jeho zajímalo, že kdysi dávno tam byla veliká továrna pro tabákový průmysl, který chátral stejně jako vše ostatní. A dnes už téměř nikdo nekouřil, takže své pakly o váze čtyřiceti gramů dostával za nějakou tu cetku ze zlata z domů mrtvých starců. Takže byl limitován jen tím, co unese. Proto zastrčil dýmku do turbanu tak, aby cítil její tlak a rozeběhl se naučenou cestou od zvonů dolů, protože ani dnes nikde nezahlédl žádné světlo, takže krajina na dohled byla tichá a tmavá jako hrob samotný.
Svit hvězd a Měsíce mu dokonale stačil, protože si již dávno zvykl. Pohyboval se z větší části vyhořelým městem, které ale už ani za denního světla nemělo černé spáleniny, protože prachové bouře vše pomalu otryskaly na různé odstíny špinavé hnědi, až šedi. Už mnoho a mnoho let zde nehořelo, protože co shořet mohlo již shořelo a beton s hebelem jen velmi špatně chytá. Ale i dnes věděl, kde stávala hospoda po levé straně, stejně jako dávné sídliště na pravé, protože se blížil k tomu, co kdysi bylo kruhovým objezdem. Silnice, byť rozpraskané a plné děr, stále ještě umožňovaly nejrychlejší cestu. To všechno však bylo tenkrát. Dnes měla jeho mapa v hlavě hlavně ty aktivní body, takže při pohybu nevnímal tak samotné prostředí, které se prostě neměnilo a ničím prakticky nehrozilo, ale přesně věděl kde a jak, v kterém stinném koutě budovy, či jinde jsou nataženy igelitové plachty sbírající ranní vlhkost, stejně jako kudy kráčet pro kontrolu nastražených ok, protože byť málo, ale přesto se ještě občas nějaký savec chytil. Bylo to však spíš zpestření, protože jeho hlavními zdroji byla dvacet osm metrů hluboká studně na zahradě jeho domu, kterou chytře prohloubil ještě v mládí, když zde žili jiní lidé a ta mívala někdy ještě až jeden metr vody, i když nepravidelně a nešlo to předvídat. Někdy nasál už i písek ze dna, jak hladina klesla, ale vždy se nakonec alespoň nějak vrátila. Jinak prostě čistil domy o nichž věděl, že byly ještě obývány během posledních deseti let. Ti lidé tam, zpravidla velmi pokročilého věku, jednali stejně jako on a předzásobovali se sušenými a konzervovanými potravinami, protože někteří starci ke konci dostávali ještě sem tam něco od potomků z výšin. Záleželo na míře intenzity původního vztahu. Ale jak se staříci stále víc a víc báli vlastního vyplenění, schovávali tyto poklady do naprosto neuvěřitelných skrýší, čili to nebylo o tom přijít a vzít. Ale hlavně o tom najít a odnést. To mu pak plnilo většinu pracovního dne, protože už tři dekády měl naučeno, že osm hodin věnuje práci, osm hodin zábavě a osm hodin spánku. Zábavu mu poskytovalo jeho zázemí, kde měl díky internetu přístup k celému, zbylému světu, ale dávno už nekomunikoval. Jen pod falešným profilem sledoval vývoj, četl média a vstřebával digitální kulturu, protože jeho internetová adresa někoho z nížin mu dávala volný přístup prakticky kamkoli. Zařízení i zdrojů energie měl přehršel, protože na všech opuštěných domech byly solární panely a v těch nevyhořelých, ale někdy jen čpících rozkladem zas bylo různě kvalitní zařízení. A dal si tu práci, že jeden rok věnoval tomu, aby získal obraz těch sedmi, posledních stromů, co se ještě na rozloze města držely a byly schopny porodit nějaké, neduživé ovoce. Víc pro to udělat nemohl.
Domů spěchal, protože nenašel přímo žádný důkaz, ale přesto měl už dvakrát pocit, že se u něj něco změnilo, když se vrátil. Okem žádnou změnu nespatřil, ale možná to byla jen jinak posunutá židle, jinak pootočená kniha, nebo možná jen jiný tón obvyklého pachu jeho hnízda. Nevěděl a právě proto se dnes vracel o něco dřív než jindy, protože nepředpokládal žádného zloděje. Na to byl moc velkým pánem širokého okolí. Chtěl se jen zbavit toho pocitu, že jen možná je něco špatně. A proto se nesl tmou naprosto tiše tak, jak už to dávno uměl, dýchal jen mělce, aby se při zastavení neprozradil zadýcháním a naprosto ztvrdlými chodidly překonával podvědomě překážky, aby se co nejrychleji dostal k místu kam potřeboval.

A možná až příliš rychle, protože jeho mozek v první chvíli nepřijal, že se v jeho domě svítí, protože to odporovalo všem dosavadním zvykům a předpřipravené realitě jeho mozku. Když se však fakt prosadil, způsobil šok, který mu tak zvedl hladiny hormonů, že logický mozek se propadl do tmy a nastoupil ten pudový, zvířecí. Zcela zběsile se rozeběhl ulicí k domu a tedy zapomněl na to, že v naprosté tmě a tichu nyní vydává zvuk. Zvuk, který zapříčinil, že zahlédl jen skok postavy do okna, když nepříčetně vlétl dovnitř. To mu ale nezabránilo praštit se sice do boku o stůl, jak se ho snažil v běhu obkroužit, aby sebral schovaný nůž ve škvíře mezi dávno nefunkční lednicí a zdí, kdy následně jen tak tak udržel rovnováhu, když ke svému překvapení uklouzl na tubě léků s ostatními rozesetými po podlaze. Nezastavil však ani na okamžik a protože přesně věděl jak vysoko je zem pod oknem, vrhl se do něj střemhlav. Dopadnout do kotoulu automaticky uměl, takže už byl zase na nohou a běžel za prchající siluetou, která se pomalu ztrácela ve tmě. Musel jí dohnat, protože nešlo o to co mu vzala. Šlo o to získat zpět jistotu, že ovládá své prostředí a může se vydávat dál do mrtvého města s tím, že jeho domov zůstane netknutý.
Běžec před ním byl ale ve formě. Téměř ho sice neviděl, ale z alespoň náznaků pohybu v černotě usoudil, že jejich frekvence je daleko vyšší, než jeho, takže bude menší a mladší než on. To je problém, protože mu uteče. Musí tedy doufat, že zakopne, nebo upadne, protože se vzdalovali směrem ven z města – přes dávný, periferní areál chemického průmyslu dál do krajiny, kde už nevěděl co je a jen tušil, co se nacházelo směrem jejich překotného běhu.
Ale není možné, aby jeho nepřítel běžel do krajiny bez cíle, takže i když rozeznat ho bylo stále těžší a těžší, stejně za ním držel směr a nehodlal to vzdát alespoň do chvíle, než ho přejde vnitřní pobouření nad situací.
Byl trénovaný, takže takto běžet mohl klidně hodinu. Uměl dokonale dýchat a dokonale redukovat pohyby. Jenže ten, koho pronásledoval v tom uměl chodit stejně tak, protože nezpomaloval a tak došlo k tomu, že se mu nakonec ztratil. To ho však nakrátko rozčílilo tak, že vydržel běžet bez svého cíle ještě asi deset minut. Než na něj mozek počal doléhat, že má smůlu a že prohrál, takže jen mrhá energií. Zpomaloval…
Zpomaloval, až šel nakonec krokem a po zastavení si dovolil předklon a povolil vydýchání se. Stál ve tmě všemi směry, ale stále na nějaké původní cestě, po které museli běžet celou dobu, protože ve svém dosahu a při běhu žádné překážky neregistroval. Smířil se s tím, že bude muset změnit režim a vymyslet jak dům zabezpečit, což obnášelo asi pokusit se přenést nějaký bezpečnostní systém z ještě stojících domů do toho svého a mít u sebe zařízení sdělující případný průnik. Ale minimálně ten už bude vyžadovat baterie, takže ho čeká spousty starostí.
A už už se chtěl otočit, když záblesk zahlédl. V dálce, tak jako utopený při zemi, ale dodalo mu to nový cíl. Protože se před chvílí zklidnil, už nechtěl nesmyslně v afektu utíkat a tak se vydal směrem světla jen svižným krokem. Po chvíli se záblesk opakoval, takže poznal, že jeho vzdálenost se nemění. Proto posledních sto padesát, dvě stě metrů jen opatrně našlapoval tak, aby nevydal ani hlásku. A jen díky tomu a vytrénované pozornosti ve tmě nekopl do nastraženého lanka se zavěšenými, děravými plechovkami, což byl asi pozůstatek nějakého dřívějšího, primitivního zabezpečení.
Sevřel nůž v ruce a velmi, velmi pomalu se blížil ke stěně, na které poznal okno, protože zde, mimo město opravdu stála nějaká dlouhá, přízemní budova. Začal zadržovat dech a jak had se neslyšně a pomaličku přiblížil k výplni…
Nemohl čekat co uvidí, obraz to byl pro něj neskutečný, ale uviděl ženu asi plus mínus jeho věku, zjevně exotického původu, protože byla snědá, s bohatými, černými vlasy, jak v polosedu a se zavřenýma očima odpočívá opřená o stěnu a pot se na ní leskne od světla čelové svítilny, kterou měla na hlavě asi dvacetiletá dívka zjevně její krve, protože podoba byla patrná na první pohled. Žena na zemi měla zavázanou pravou nohu kolem celého stehna a i v tom nekvalitním světle bylo poznat, že to co skrz obvaz prosakuje není čistá krev. Mělo to barvu spíš krve zkažené, takže rázem věděl o co jde. Dívka se jí snažila otřít hlavu mokrým hadrem z mísy s vodou vedle ní a vypadala ustaraně. Byla nevelkého vzrůstu, spíše malá a hubená jak prut, takže jak měla moře vlasů jako její matka, tak neměla téměř žádná prsa a zadek téměř chlapecký. To ona před ním utíkala a tak uznal, že prostě neměl šanci.
Celé mu to došlo. Hledala u něj prostě léky, protože byl nejblíž k jejich obydlí a ani on sám nevěděl, jestli někdo další žije od náměstí před kostelem dál, protože druhou polovinu města, než tu svou tak neznal a z věže nikdy žádné světlo neviděl. Absence světla však neznamená absenci člověka. Chytrý člověk své světlo v noci nevystavuje. Což mu připomnělo, že by se měl rychle vrátit, protože u něj doma se svítí. A tady zjevně nijak platný nebude. Uviděl i tu jednu tubu léků, kterou mu dotyčná vzala a podle přelepu a žlutého pruhu poznal, že jde jen o vápník v tabletách, takže žádná antibiotika nevzala. Dle všeho neuměla číst, protože jinak by to poznala. A taková tuba mu za vstup do jejich soukromého dramatu nestojí, takže kdyby ho do něj aktivně netahaly, mohly zůstat zcela nepoznané, alespoň jeho světem.
Stejně tiše zase hlavu sklonil a opatrně, za překročení již známé nástrahy se vydal zpět. Ty ženy pro něj nebyly nepřítelem, ale půjde jen o další bezejmenné, co zmizely ze světa bez toho, aby na ně někdo vzpomínal. Stejně jako on, což může přijít kdykoli. Důležité je však nyní doma zhasnout, protože nyní se to jeho zvládnuté osvětlení stalo daleko víc rizikem.
Doma a konečně ve tmě, s výjimečnou další dýmkou a usazený na verandě, odkud viděl do tmy před domem na něj počalo doléhat svědomí. A to opravdu hnusným způsobem, protože nelitoval tu dvojici tam za městem – to byl život. Útočil sám proti sobě, protože je ponechal s kalciem a vzal to za řešení. Tam cítil to, že je krysa, co situaci vyřešila odchodem a tak nechal tu dívku, aby v naději nutila své nemocné matce jen zdravotní doplněk, bez nějakého účinku. Takže kde zůstala vlastní morálka? Respektive kam se podělo samotné mužství, protože i když jsou to zcela cizí ženy a on neví, jestli jsou tam samotné...pak ale proč by se ven vydávala ta dívka? Prostě byl přírodou naprogramován pomoci slabším a zde by to měla alespoň nějak řešit, aby se nestyděl sám před sebou.
Přemýšlel ještě celou další hodinu. Nakonec se rozhodl, že vezme šest tablet antibiotik – víc jich nedá a vloží je do tuby. Tu pak přiváže ke vztyčenému drátu s kusem červené látky, aby upoutal pozornost. Na drátu bude napíchnutý papír s nápisem ‚ANTIBIOTIKA‘ a zároveň obrázkem, že kulatá pilulka patří do pusy, pak druhý nákres čtyř obrázků hodin – jako že po čtyřech hodinách a na třetím přeškrtnutá noha s obvazem na stehně. Protože jestli nepochopí ani tohle, tak je všechno marné. Nic víc udělat nemůže a ani nechce, neboť jeho vlastní život je nepřetržité riziko a tak nemá prostor na to řešit životy druhých.
A jak řekl, tak druhý den udělal. Vydal se za světla směrem, kudy včera běželi a s překvapením zjistil, že i když to má vlastně u domu, tak je to směrem kudy nikdy nechodí. Takže ho poznávání vlastního okolí těšilo, protože si uvědomoval mnoho nových momentů. Riskoval sice, že ho zahlédnou, ale té dívky se prostě nebál. Spíše jí litoval, protože vidět někoho tak mladého v nížinách je neskutečné a jediné vrstevnice by dnes viděla nejspíš jen v tom hluboce zvráceném centru Kutné Hory, kde byl poživačný areál pro vysoko položené. Tam by jí ale čekala brzká kariéra vlastní smrti, protože v drogách se to tam vyloženě koupalo. Alespoň to stihl zahlédnout, když si na jeho periferii kupoval tabák jednou za dlouhý čas. Jednoduše v dnešním světě nezávidí nikomu.
První dny trávil doma a hlídal. Nehodlal kohokoli nechat opět slídit v jeho domě a stále čekal, že kde jsou ženy, měly by bát i muži a tak že dojde ke konfrontaci už třeba jen kvůli dalším lékům. Nehledě tedy na to, že byl široko daleko tím jediným, co opravdu stálo za vykradení. Ale ani po týdnu se nikdo nedostavil, kdy léky které umístil na cestu blízko nich zmizely hned druhý den, takže zde byla velká šance, že zabraly a tamní se stěhují někam dál. Protože není možné, aby tam žili trvale, neboť si jich nikdy nevšiml. Podle něj jen kočovali přes nížiny někam do slumů v kopcích, protože majetní zjevně nebyli. A to tak, že vůbec.
Po sedmi dnech se opět vydal do města za svými věcmi, takže pocítil úlevu, když se vrátil domů a vše bylo při starém. Jednou se tam půjde zase podívat, protože to místo třeba něco skrývá, ale prozatím považoval situaci za vyřízenou.

A proto málem vyjekl, když se v nově nabytém klidu a za vklouznutí do rutiny vracel osmého dne domů, protože hvězdy mu osvítily sedící postavu na schodech. Nůž neměl, nic takového nečekal a jediné, čim mohl hrozit, byla dýmka v turbanu.
Jenže zde nebylo cílů. To uviděl záhy už na tom držení ramen dole a vlasů spadajících podél uší u skloněné hlavy. Vznášela se kolem ní aura žalu a to tak hmatatelná, že nevěděl co s tím. Zjevně ale pro něj nebyla žádnou hrozbou a nijak nereagovala, ani když k ní přistoupil. Naprosto netušil jak se chovat, protože s nějakou ženou měl co dělat snad před celou generací, když nepočítá ty online a dostupné pro každého v jejich porno záznamech. Ty potkával stále často. Čili co teď? Vyhnat jí, ignorovat, nebo nechat přespat? Neví. Seděla zkroušeně na místě a nereagovala. Nakonec to vyřešil tak, že kolem ní prošel do domu a nezavřel za sebou vstupní dveře. Nic lepšího nevymyslel.
 

První tři dny spala jen na zemi na verandě a přes den byla pryč. Takže i když zůstával doma, protože nevěděl jak naložit s novou situací, nic po něm nechtěla. Jídlo nějaké mít musela, protože jeho vlastního se nedotkla, i když ho nechávala na stole i s vodou pro případ, že by měla hlad.
Několikrát na ní promluvil, ale vždy na něj jen vážně pohlédla a neodpověděla. Možná byla skutečně němá, nebo prostě jen nerozuměla.
Čtvrtou noc, když si už na tohle zřízení počínal zvykat zavrzala podlaha v místnosti kde spal. Stále spal jen na půl oka, takže okamžitě zpozorněl, ale nepohnul se. Když zaslechl ten dopad látky na zem, tak vůbec nerozuměl a došlo mu to až v momentě, kdy k němu zalehla a otočila se zády k němu, jenže tak že se k němu zcela přitiskla. Byla cítit divočinou a nosem neznamenal zcela nic, co by mu vadilo. Naopak. A protože byl pohlavně aktivní, tak i bez možnosti ovládnout to zareagoval svým vlastním tělem. Přesto nic víc nebylo. Byla to pro oba naprosto nová situace a tak nakonec usnul, aby se probudil po překvapivě hlubokém spánku s tím, že jí objímá schoulenou mezi jeho koleny a hrudí. Až se toho lekl, protože nic takového nechtěl, neplánoval a přišlo to zcela nečekaně.

Jenže přišla i druhou noc a to se k němu už začala otáčet i tváří. Dokonce na něj sama ve spánku pokládala ruku. Takže třetí noc už to prostě nezvládl a prostě do ní velmi opatrně vstoupil, což se setkalo jen s opatrnou přízní. Neuhýbala, šla mu naproti. A proto bylo to jejich první sblížení takové pomalé a opatrné, protože věděl sice co dělá, věděl že to chce, ale věděl také, že proto nemá důvod a jen si zadělává na průšvih s citovým náporem posléze. Přesto to oběma poprvé úžasně sedlo a on reflexivně dával pozor, aby nemohla otěhotnět. Ona ho o nic nežádala. S dítětem by měli sice nárok domáhat se azylu ve výšinách, ale představa, že míří do světa, který viděl pouze online ho odpuzovala. Ona už několikrát promluvila, ale nebyl to jazyk který by jakkoli znal.
A proto začalo jejich komplexní sbližování, kdy on vždy řekl slovo a ukázal na nějaký předmět a ona mu odpověděla svým slovem. V úsměvu zavrtěl hlavou, protože ona byla daleko mladší a tak se jistě lépe učí a proto zopakoval to své. Pochopila, ale vždy si řekla své slovo, než pak později zopakovala to jeho.
Neexistoval nikdo druhý, kdo by vůbec mohl pochopit, jak hluboce se do ní posléze zamiloval. A nejen to, on si jí i upřímně a hluboce vážil, protože přes den mizela na své vlastní výpravy, domů nosila prakticky to samé, co on a v přípravě jídla se pravidelně střídali. Ona také velmi pookřála, protože někdy za deset dní od jejich první noci se uměla už smát, což byl zvuk, pro který by umřel. Byla schopná, samostatná, otužilá a z jeho úhlu nekonečně krásná, prostě mu sdělovala jediné...že ho má asi alespoň pro tento čas opravdu a vážně ráda.
Jeho svět se zcela změnil...