Ve světě poté...

  Děti tomu říkaly ‚triangl‘. Ráno – moucha – smrt. Protože v těch vzácných chvílích pohody jim pečující ženy sdělovaly, že když se člověk probudí, tak většinou zakašle. Kvůli hlenům v hrdle. Pak může zakašlat i přes den, protože ve vzduchu je rok od roku stále více hmyzu a tak když vlétne moucha do pusy, člověk zase zakašle. Když ale zakašle i večer u ohně, kde žádný hmyz není kvůli teplu a hrdlo bylo mnohokrát prolito vodou...je to nejspíš smrt! Takže co uděláme? ‚Jdeme na dohled!‘ odpovídaly děti najednou. Jdeme prostě tak daleko, abychom ho ještě viděly, ale byl od nás co nejvíce daleko. A proč to tahle musí být? Protože kašlající nikdy nevěří, že umře. Ten se nezvedne a neodejde.
   On si samozřejmě pamatoval, jak se kola pandemie roztáčela a dnes mu to přijde až svým způsobem kouzelné, protože mu to ponejvíc připomíná let velkého ptáka. Toho, co se zvedá z vodní hladiny a chvíli mu trvá, než vzlétne. Ten také nejprve váhá, jestli mu to za to vůbec stojí, ale když se rozhodne, tak jen velmi váhavě mávne křídly pro přípravu. Ale jak rozhodnutí dosedá, odrazí se pod hladinou nohama s blánami a mávne křídly razantněji. A pak znovu a znovu, stále silněji s tím, že začíná pomalu zrychlovat a jeho nohy se noří z vody. Nakonec se však nese majestátně nad hladinou, v mohutných záběrech mává širokými křídly a nohy má natažené přesně za sebou. Vypadá to, jako by měl letět věčně a přesně v takovém režimu ta infekce je.
   Nestoupá, neklesá, prostě sedí vždy vedle vás jako neviditelný společník a občas o někoho snad i nechtíc zavadí, takže ten zahraje na triangl a večer vidí často i vlastní děti, jak ho pozorují z pomalu tmavnoucí dálky. Pak snad ani nemá cenu zvedat se od ohně, protože jeho teplo potlačí zimnici, která se v noci dostaví a traduje se, že je to právě východ slunce, co ukončuje život nakažených. Nakonec zemřít u ohniště se i hodí, protože posléze stačí natahat větve z lesa a házet je na ohniště s tělem až vznikne hranice s vysoko šlehajícími plameny a další den poté je na zemi jen popel s nějakými tvrdými kousky v sobě. To je ten důvod, proč krajinou putující skupiny zakládaly ohně vždy na otevřeném prostranství a mimo stavby, které chtěly vyčistit.
   Oproti časům před infekcí nebylo starých, nebylo tlustých a nebylo viditelně nemocných. To všechno už nechali za sebou, protože jich se nikdo neptal a všechny tyto lidi si vzal naprosto bez ohledu na city a vztahy okolních. Zvykání si na nečekanou smrt trvalo roky, ale člověk postavil své druhové vítězství na schopnosti přizpůsobení. Takže ani tentokrát neměl důvod ze své výhody utéct a tak se žilo přísně daným dnem, protože zítřek mohl být naprosto jiný svět. Stejně tak zmizelo násilí mezi lidmi, protože to proběhlo v prvních letech po rozkladu globální společnosti a tam to bylo ošklivé. Člověk sobě poplatně a vlastně v takovém posledním výkřiku své nekonečné arogance a brutality pozabíjel v tom čase víc lidí, než samotná nemoc. Začaly všechny ty hysterické izolace, křečkování pro vyvolené, enklávy pro elitáře a lidé vraždili, podváděli, prodávali se, prodávali druhé a všechno jen proto, aby se mezi ‚vyvolené‘ dostali. Jenže bílý pták letěl nad nimi všemi naprosto tiše a vyrovnaně, takže protože šlo hlavně o staré lidi, otylé lidi a lidi s nemocemi, vymřely a rozložily se všechny tyto izolace velmi brzy. Co však po nich zůstalo byly ty nashromážděné zásoby trvanlivých a dehydrovaných potravin, často ještě i dnes zamražených, čili to bylo skvělým doplňkem k běžnému lovu zvěře, které se stejně jako hmyzu rok za rokem dařilo lépe a lépe.
   Smrt převzala sklony k násilí člověka a tak dnes krajinou kráčely skupiny tak do padesáti lidí, kde zpravidla většinu tvořily ženy, protože úmrtnost mužů na úrazy byla daleko vyšší a byly charakteristické svou semknutostí a vzájemnou péčí. Ke všemu ženy si uvědomovaly, že má-li být jakákoli budoucnost, tak jsou to děti, z nichž mohou vzejít další muži, takže ta hrubě pošramocená plodnost v historii naprosto zhovadilého člověka dostatkem a pohodlím procházela velmi pomalou reinkarnací. A tak nebylo bráněno pokusům počít, skončily majetnické vztahy párů a naopak byl vítán každý pokus o nový život. Leč mužům se stále spermie nehýbaly jak měly a ženy měly srůsty. Takže na tři naděje na dítě se jen jedna naplnila a to ještě bez jistoty, že dítě bude zcela zdravé. Dříve nemyslitelná krutost, dnes však jen naprosto nutná praxe a perspektivní přístup způsobili, že jakmile dítě jevilo po narození nedostatky, bylo s velkým žalem usmrceno. Zpravidla nejstarším mužem ve skupině a demonstrativně bez utrpení: jednou silnou ranou oddělit hlavičku od trupu. To všechno byla zátěž z historie a z časů, kdy sprostý člověk dětmi pohrdal, montoval je ve zkumavkách, měnil jim geny a jinak je netvořil. To právě takové děti a dnes dospělí rodili, takže vrátit vše na rovinu spontánnosti bylo náročné, tvrdé a často velmi smutné.
   Ale lidé mezi sebou nebojovali. Nebyl důvod. Nebylo co závidět, protože jak zvěře, tak starých zásob, tak prostoru pro život byl dostatek, takže dnes se mohl člověk paradoxně věnovat čemukoli, co ho napadlo. Muži se stále více propadali k tichému lovu, takže postupně opouštěli střelné zbraně, které byly dříve jejich fetišem a dnes naopak se závistí hleděli na malé děti, co umí na padesát metrů trefit plechovku z praku na první ránu, kdy oni jich musí zkusit alespoň deset, aby se to povedlo. Učení starých je řehole a vždy byla, kdy dnes je starým každý, kdo překročí pět a třicet. Po padesátce jste čekatel na triangl, i když byly zde případy sedmdesátiletých jedinců, co stále fungovali a byli největšími studnicemi vzpomínek na svět před tím.
   A jen velmi, velmi zřídka docházelo k průnikům skupin, protože i když jste automaticky jedna přátelská rodina, přesto se tvoří mezilidské vztahy a k někomu máte blíž, než k jinému. Jedni potřebují neustálou společnost, jiní jsou naopak zformováni k samotářství. Lidé jsou různí a tak když se míjely dvě skupiny, tak občas ten v jedné našel toho v té druhé a odešel s nimi stejně, jako se někdo přidal do té vaší. Nebyly to tedy definitivní celky, ale spíš naprosto přirozená migrace vyvolaná tím, že nebylo třeba zemědělství, protože zásoby obilovin i luštěnin byly stále vysoké a hlavně nikdo nechtěl na místě spravovat a lopotit se s velkým polem, když prostě nevěděl, jestli právě ten den nemá ráno – moucha – smrt, takže lidé čekali. Tušili na co. Docházelo jim, že čekají, jestli bílý pták někdy usedne. Ale do té doby pro ně bude ta ozdravná turistika daleko funkčnější, než usadit se na místě a sledovat jak jejich řady neustále řídnou. To bylo maximálně demotivující.
   Přijmout smrt jako běžnou součást dne, vyrovnat se smrtí blízkého také během jednoho dne, to vše byly velmi náročné nauky, které se osvojovaly bolestivě, komplikovaně, ale jejich četnost pomáhala. Pochoduj, nebo zemři. I to bylo snad heslo z historie s nějakým temným kontextem, ale zde to bylo vyrovnaně faktické a popisující každodenní život.
   Ten jeho vlastní byl již zavedený a zvládnutý, protože patřil k nejstarším ve víc jak šedesátičlenné skupině. A byť byl mrzák, protože neměl jednu nohu a levou polovinu těla měl ošklivě popálenou, prosadil se svým vlastním způsobem. On totiž původně vůbec neměl v plánu jít s nějakou skupinou. To skupina ho adoptovala, když ho našli v jednom zdravotnickém zařízení, kde si tehdy vytvořil něco jako skutečnou základnu, protože disponoval dvěma základními výhodami. Nemocnice měla solární zdroje, nejmodernější a nejkvalitnější komunikaci na velké vzdálenosti několika způsoby a samozřejmě sklady léčiv a všeho potřebného. I jídla se tam našlo stále ještě dost, když ho našli, ale to už přemýšlel, že se volky nevolky bude muset vydat na lov. Střelnou zbraň po usilovném hledání našel a byť byla určena pro osobní obranu a rozhodně ne na lov, byl odhodlán tím drobnou zvěř získat.
   Když ho našli, nestavěl se vůbec přátelsky. Byla to ohromná změna v jeho životě a on vůbec nevěděl, zda-li jí chce. Pomalu získával dobrý pocit z toho, jak se mu v jednom začínají dařit i ty momenty, s nimiž si zpočátku nevěděl rady, takže ten nájezd sice přátelských, ale všetečných lidí mu nevoněl přesně do chvíle, kdy se návštěvníci opili a s ním se bez nějakých okolků vyspala velmi hezká holka jak z jeho harddisku, což ho nechalo v tak příjemném překvapení, že k nim získal poněkud vlídnější pohled.
   No a jak šel čas, kdy s ním různě hovořili muži skupiny, počal pomalu krystalizovat nápad na to, čemu říkali ‚polní nemocnice‘. Šlo o ideu tvorby vozidla na solární pohon za využití místních zdrojů, které by sebou vezlo jak zdravotnický materiál, který je snad ještě možné různě doplnit, tak hlavně instrukce. Návody a informace v podobě mnoha textových a obrazových materiálů, jak řešit zdravotní problémy. Ale jak je i diagnostikovat a jak si ověřit, že jde skutečně o daný problém. Protože bylo smutné, že lidi dnes zabíjel zánět slepého střeva, nebo vlastní žlučník, takže alespoň těchto met a umrtvování zubů před vytažením chtěli prostě dosáhnout.
   A on byl místním znalcem všeho ve smyslu, kde je možné to najít a jak to nespíš pospojovat, plus se orientoval jako samouk v hledání potřebných instrukcí, takže týden dal týden, posléze měsíc dal měsíc a za o něco víc než čtvrt roku vyjížděl z nemocnice rozměrný, solární transportér mající ‚na palubě‘ prakticky celý soubor medicínské vědy obrazem i zvukem a spolu s tím vezl i materiál s nástroji, jak se v polních podmínkách o zákrok pokusit.
   Idea to byla krásná, praxe však zoufalá – jak to tak bývá, takže po ohromném očekávání se dostavilo pochopení, že bez předchozí praxe a jistoty v tom, co dělám, dostavuje se ponejvíc zmar a utrpení. Ale ani Řím nepostavili za den – jak stálo v záhlaví jednoho dokumentu na obrazovce, takže za ty počáteční, hrozné pokusy počaly po čase přicházet už alespoň nějak udržitelné. A bylo to jednoduše tím, že některé ženy, kterým se nedařilo otěhotnět, chtěly svou péči skupině předat jinak a protože ženy jsou pro mužské vidění nepochopitelně trpělivé, byly ochotny se učit z materiálů opravdu metodicky a základy si zkoušet na zvířatech. Ke všemu některé měly tak pronikavý intelekt, že do celé problematiky vstupovaly jak kdyby pro ní byly stvořené, takže je to začalo opravdu hluboce bavit a tím pádem se začaly náruživě vzdělávat. Asi jen díky tomu měl teoreticky nejvíc dětí ve skupině i jako ten, co byl z mužů nejhorší, protože on s nimi trávil v táboře většinu času a zároveň ho vnímaly jako někoho, kdo pomáhá jim blízkým způsobem. I když on sám byl přesvědčen, že jen spravuje, hlídá a opravuje solární auto; kontroluje zásoby materiálu a ověřuje funkčnost dálkové komunikace a technologických zařízení ‚na palubě‘. Nic víc ze svého úhlu nedělal, i když s dětmi často trénoval prak a s dorůstajícími lukostřelbu.
   A protože byl kripl bez nohy, měl i svou libůstku střelné zbraně, kterou nakonec získal zcela tichou a s optikou i na noční vidění, takže nyní byl jediný široko daleko, kdo měl odstřelovací pušku na den i noc, která je dokonale neslyšná a zasáhne cíl na vzdálenost přes tisíc metrů. S tou měl opravdu natrénováno, takže ve velmi vzácných dnech dostal od ostatních mužů informaci, kde se v okolí nachází nějaký výstavní kus, který se nechce nechat pokořit, takže mu pomohli - protože s jednou nohou to šlo špatně – až na místo, kde se oddal čekání. To někdy trvalo klidně i tři dny, protože pokud se dané zvíře neobjevilo do té doby ve střelné dráze, tak to sám vzdával. Nechávali ho tam samotného, takže měl dost vody, nějaké sušené maso a signalizační zařízení, které jim v táboře oznámilo, že mají dojít buď pro něj a neúspěch – jedno stlačení, nebo že potáhnou jeho a ještě to zvíře. To byla dvě stlačení. A jen naprosto vzácně se stalo, že pro něj přišli bez signalizace, protože ano: byl to nejčastěji on, kdo stínal postižené děti bez budoucnosti…
   Chápal to tak, že ještě neviděly svět a že nejspíš v tom svém mozečku trpí bolestmi, které nikdy nikomu nesdělí. Takže nebudou o nic okradeny a jejich bolest se ukončí. Musel překonat sebezapření, protože to dost často mohlo být jeho vlastní dítě. Ale skupinový styl existence vždy převládl, i když matky těchto dětí byly v první dny vždy neuvěřitelně zdrcené. Ale vždy jim bylo říkáno, že už alespoň rodí. To polovina z nich nemohla. Takže když to šlo jednou, půjde to i příště a lépe. Měli teď soustavný pohyb na čerstvém vzduchu, většinu potravy měli přírodní a souložili s tím, kdo je přitahoval. Podmínky se narovnaly, ale tělo člověka se do původní formy vracelo jen velmi zvolna…
   Ten den se slavilo dávání jména. Hnědá Ela porodila před třemi týdny skvělého kluka tmavého jako byla ona a ten dodnes prosperoval na jedničku a nikde žádný problém. Takže měl právo na jméno a protože Elu milovali asi všichni, neboť patřila k těm krásným štíhlým a zároveň neodmítla, měla tedy přátelé téměř mezi všemi muži a i ženy jí měly rády, protože Ela pomáhala tak nějak celou svou podstatou. Mužům dopřála těch jejich pět minut slávy v jejím rozkroku, ženám pomohla s opravami šatů, s vlasy, prostě s čímkoli, co potřebovaly. Sice jí ne úplně všichni přáli ten obecný úspěch ve skupině a občas úkosem padlo hnusné, že Ela je jednoduchá, či jemněji ‚naivní‘, ale on věděl, že jestli se někdo funkčně zajímal o jeho soubory a dokázal se v nich orientovat a chápat postupy při operacích, byla to právě Ela. Ona vůbec hloupá nebyla, byla prostě jen srdcem otevřená a protože byla sirotek a to dětství neměla normální, neviděla důvod proč v takové existenci pokračovat.
   Muži jí měli rádi všichni a on obzvlášť, protože mu při sblížení nikdy nestudovala popáleniny a neptala se na jeho nohu. Ela byla ta, co se při sexu vždy dívala do očí a chtěla vidět to umírání druhého, když se mu to blíží. Ostatní jí bylo jedno. A proto jí on i ostatní chtěli udělat co nejhezčí oslavu jména jejího chlapce.
   Proto se už včera večer sešel s většinou ostatních mužů vzadu u jeho ‚lodě‘ a začali tam probírat, že právě dnešní událost by měla být tím, kde upotřebí ty kusy ‚nelegálně‘ vezené pyrotechniky, protože jistě, byla naprosto zbytečná a nebyla potřeba, takže byl nesmysl jí mít. Ale muži mají prostě kus dítěte stále uvnitř, takže propašovat do svých věcí rachejtli k nim tak nějak patřilo. Protože co když infekce skončí? Čím by to pak oslavili. A proto měli i každý z nich jednu lahev nějakého enormně drahého alkoholu, i když téměř nepili.
   Ale ty vzpomínky na Elu v mužském kruhu včera večer je nakoplo k vypití téměř všeho piva, protože nedaleko byly již zarostlé sady se spoustou již přezrálého ovoce. Nebylo nic snazšího než naházet je do kádě, zalít vodou, přidat trochu cukru a kvasnic, a počkat na správnou konzistenci. Ovocná piva byla nejlepší, protože byla sladká a voněla právě po tom ovoci, takže meruňkové vyloženě miloval.
    A lili to do sebe tak, že se někteří až pozvraceli. Byl to bujarý večer a polovina noci, takže není divu, že když se teď ráno probudil, bolela ho hlava jako střep a v puse měl ošklivou pachuť. Kocovina jako bič, která ho přinutila s hekáním vstát a vydal se k sudu s čistou vodou, kde do sebe prudce nalil jeden hrnek na ex. Byla studená, ale výborná, ale polykal asi moc rychle, takže se předklonil a divoce zakašlal. Tahle voda by po ránu probudila i mrtvého…
Spát se mu už nechtělo, takže začal pomalu připravovat překvapení pro Elu tak, že počal nejprve a na zemi propojovat šňůry pyrotechniky, protože měl nápad jak to celé pospojovat a tajně to umístit na vrchol komunikační antény jeho vozidla, protože ta byla nejvýš na tom place, kde měli i ohniště a večer se scházeli. Měl téměř jistotu, že na tu anténu se nikdo nepodívá, protože na ní byli tak zvyklí, že jí prakticky nevnímali.
   Jenže si musel počkat téměř do oběda, protože tehdy šly ženy s dětmi k řece s prádlem a většina mužů do lesa, takže dnes zůstali v táboře tři z nich s ním, protože mu chtěli pomoci dostat se k vrcholu antény, neboť on byl jediný, kdo věděl jak to připojit a propojit.
   Když ten čas nastal a zůstali sami, začala prakticky taškařice, protože čtyři muži pod sluncem rozpáleným nebem, co se těší na večer mohou dělat jen kraviny. A snažit se dostat beznohého, ale původně velikého chlapa do třímetrové výšky vlastními silami sebou neslo nejprve pády, řev smíchu a pobavených nadávek, než se nějak přišlo na to, jak ho tak vysoko vysadit, aniž by museli rychle budovat nějaké štafle ze dřeva, což by dělali do večera.
Nakonec tedy v živočišné hrůze vrávoral na zádech jednoho z nich, kterého vespod drželi zbylí dva a připadal si jak cirkusový artista, protože on věděl přesně kdo to byl tehdy v těch cirkusech a doteď se zalykal smíchy, jak ti mladší nemohli pochopit, kdo to mohl být. Musel mít svou protézu, která mu nikdy pořádně neseděla, ale na tuto chvíli splnila svůj účel.
   Vrávoral, potil se, slyšel dušené výbuchy smíchu pod sebou a do toho všeho se soustředně snažil namontovat dráty na pevnou tyč, protože na to překvapení se sám těšil. Jenže lidská podlážka pod ním byla nestabilní a měkká, takže co chvíli zavrávoral a jednou dokonce tak, že už myslel, že letí dolů, takže v leknutí reflexivně otevřel oči i ústa, ale nakonec se pevně chytil antény. Ti pod ním to zaznamenali, takže začali opět ryčet smíchy, což strhlo i jeho, takže se rozesmál tak, až se rozkašlal, ale úleva že nespadl byla ohromná. Nakonec se jim přeci jen podařilo kovou tyč osadit, zápalnou šňůru stáhnout dolů za vozidlo a vše připravit dle svého nejlepšího vědomí. Byli připraveni!
   Všichni se těšili na večer. Tyto události pařili k těm, které je spojovaly. Bylo stále ještě dost meruňkového piva, připraveny byly i tři láhve skutečného vína. Připravovala se celá pomalu pečená srna plná brambor, rajčat a fazolí, kdy k ohništi byly nataženy reproduktory z polní nemocnice, které měly dodat i hudební atmosféru. Nebylo čeho se bát, protože zvířata před ohněm stále instinktivně prchala, takže se nepřiblížila a jiní lidé nebyli hrozbou. Ti mohli jen překvapit tím, že se nečekaně přidají.
   Se setměním se všichni ze všech stran přikolíbali k vysoko šlehajícímu ohni, kde už příjemně hrála soulová muzika ze starého světa a ti nejzbrklejší z mužů již neměli pevný krok, protože nádoby na pivo používaly moc často.
Když tam byli všichni a noc postoupila, byli již kompletně nasyceni a zlehka přiopilí i včetně dětí, kterým stačil i necelý hrnek piva, takže Ela uznala za vhodné povstat a začít s chválou svého syna. Spíš však s přáním mu, aby přežil a vyrostl, prostě aby byl tím, čím být má a věřil, že přijde zítřek bez bílého ptáka.
   Všichni na ní upírali oči, vykřikovali své poznámky a muži vzpomínali, jak krásné to bylo s ní být, kdy těch pár, co se nikdy neodhodlali jí požádat dál snili o její blízkosti, protože i po porodu zůstala jak prut, jednoduše štíhlá jako ta srna, kterou dnes večer snědli. On se však tiše zvedl a vypadlo to, jako že se jde jen do tmy vymočit. Ale vydal se oklikou a ve tmě ke svému vozu, kde zpovzdálí poslouchal jejich řeč a čekal na svou chvíli.
   Nakonec, když její hlas gradoval a postupně se přidávali i ostatní, padlo jméno ještě tmavší, než byla Hnědá Ela. Do náhlého ticha se ozvalo hlasité: Eben! A tak pochopil, že teď je ta chvíle…
   Po první explozi na nebi přišlo šokované ticho všech. To se musel smát on sám u svého vozu, protože většina z nich to viděla poprvé. Bylo to pro ně něco nepředstavitelného. Ale jak vystřelovaly další a další rachejtle s jejich neskutečně hlasitým boucháním, postavili se všichni na nohy a jak děti skandovali a křičeli k náhle rozzářené obloze uprostřed tmy těmi nejúchvatnějšími barvami.
   Stihl se mezi ně vrátit přesně ve chvíli, kdy do tmy vylétla poslední z nich. Všichni byli stále v šoku z této nečekané události. Úpěnlivě čekali na další zázrak, kterých je však – jak on věděl – vždy jen omezené množství a to si pro dnešní noc vyčerpali.
   Posadil se mezi ně a poslouchal ty výbuchy nadšení, které přišly i po pochopení, že další představení už nebude. Pak ale jeden z těch, co mu pomáhali a co dodal i své rachejtle pod vlivem alkoholu ukázal prstem na něj a označil ho za strůjce toho všeho, takže protože nadšení se nemělo kam vybít, počali ho všichni kolem plácat po zádech a ramenou. Dojalo ho to, protože zas až takový podíl na tom neměl a hlavně hlavní tu byla Ela, takže to k ní by měl směřovat ten skupinový zájem. Přesto to bylo emocí moc, takže snad mu až nečekaná slza vstoupila do oka a on nevěděl co říct. Proto si dal sevřenou pěst před ústa, protože si chtěl odkašlat, aby je přesměroval zpět k Ele.
Zakašlal jednou, zakašlal podruhé a překvapeně se rozkašlal…
   Náhle byl u ohniště zcela sám, ale soulová hudba stále hrála. Asi se nebudou zlobit, když dopije i ten zbytek ve vinné lahvi, protože když už nic, mohl si říct, že odchází alespoň stylově. Za hudby a s alkoholem, protože ti co ho pozorovali ze vzdálenosti si museli myslet, že se zbláznil, protože se začal nahlas smát. Tolikrát to slyšel od dětí, tolikrát to dětem vyprávěl a přesto si nikdy nepřipouštěl, že zahraje na triangl... Ale když si bral dnešní den moment po momentu od samotného rána, tak ho samozřejmě našel. Nad hlavou mu proletěl velký, bílý pták. Stočil se do klubíčka co nejblíže ohni a v mírném úsměvu naposledy usnul…